Písně mrtvých, nářky živých
24.prosince, léta Páně 1923 Jenišovice, okres Turnov – Československo
"Válka skončila. Ale co na tom, že 11.listopadu 1918, nějací rádoby mocní podepsali smlouvu o tom, že přesně v 11:00 zavládne na frontách příměří? Komu záleží na tom, kdy se na frontách přestalo bojovat doopravdy? Pro "mocné" jsme my pouhými ‚les soldats inconnus‘, pouhými muži beze jmen, bez tváří, bez příběhů. "Hrdinové". Jen pěšáci v jejich šachové hře. Máme umírat pro "větší dobro", pro něco, co je mocnější než my. Jakoby naše životy měli jinou cenu, než životy oněch mocných. Jakoby mělo cenu umírat za "velkou věc". Svými velkolepými slovy se mi snaží namluvit, že být tím "hrdinou" je pocta. Že jsem byl víc než jen četař, než střelec. Dopřávají poctu padlým, přesto, že netuší jaké je to být v jejich kůži. Tvrdí nám, kteří jsme přežili, že naši přátelé neumírali sami, že neměli strach, že byli stateční. Ale každý umírá sám, každý má strach, všichni se bojíme toho, co přijde. Mluví o statečnosti, jakoby zemřelí měli na výběr. Jakoby si vybrali smrt mezi ostnatým drátem a plynem za zvuků střelby a bolestných výkřiků. Vydával jsem se do války plný nadějí. Plný snů o perfektním světě. Myslel jsem, že válka nám pomůže. Chtěl jsem být tím "hrdinou". Teď už nechci. Chci zpět svou Klárku, chci zpět otce a sestry. Chci zpět Anežku s Petrem, Marka, Jošku, Martina. Všechny ty, o které mě připravila válka. Chci zpět Janka Votrubce. Naivního chlapce, který miloval, který cítil, chlapce, který se staral o zámecký park...Chlapce, který zemřel v zákopu. Teď je ze mě pouhá lidská troska, viděl jsem věci, které mi z paměti nevymažou cigarety ani alkohol. Jediné co pomůže je dokončit tu šachovou hru. Tak stojím na židli a ta padá k zemi stejně jako král..."
Šach-Mat