Kdo jsem?

Vidím měsíc... Vidím nebe, po kterém se ženou mraky. Nebe, ze kterého už dávno zmizely všechny hvězdy. Vidím lidi... Vidím děti, které si hrají na hřišti ztracených snů. Vidím sebe... <Světlo pouliční lampy.> Ve světle, které říká ať odejdu. <Pahorek.> Zpět do svého světa. Všichni mi říkají, abych se vrátila odkud jsem přišla. Řvou na mě němými ústy. Ústy plnými hořkosti a zloby.<Zlomení> Křičí, aniž by se jim z hrdla vydral hlas. <Posprejované zdi.>
Lidé, kteří jsou moc hrdí, než aby se zabíraly časem, nebo světlem. <Chuť noci.> Jen Měsíc. Měsíc mě slyší. Měsíc ví kdo jsem. Ale pak ho překryje samotné nebe. Překryje ho hustými těžkými závěsy. Obloha na mne padá. Padá mi na ramena. Hází mě zpět. <Chladný dotek> <Zrcadlo> Nevidím sebe. Vidím vás. Cosi se ve mně probouzí. <Nekonečný chaos.> Třesu se zimou. <Hanici mezi temnotou a bouří.> Nic nedává smysl. Nic nemá logiku.

A pak se vidím. Na hladině nejčistší vody se odrážím. <JÁ>. Jedna z nejsložitějších vidím sebe jako prostou. <Jednoduchost.> Vidím kdo jsem. Cítím to.... Prudce se nadechnu. Vynořím se z nesmírné hloubky. Posadím se. Vím kdo jsem? Nevím. Asi nikdo z nás to neví. Neexistuje zrcadlo, které by to mohlo ukázat. Nikdo nám to nemůže "prostě" říct. Ale za poznáním vede cesta. Je dlouhá. Není poseta trny ani jinými překážkami, jak si mnozí myslí. Je jen dlouhá. Kdo jsme, to poznáme v cíli. A tak kráčím, běžím... Vleču se. Podle toho co zrovna zvládnu. Občas udělám pár kroků zpět. Ale jdu. Jdu po laně ke Slunci, k Měsíci... K Sobě!