Cesta k Poznání

Že ač "sám" žil na pokraji světa,
vrásky ve tváři neznačí stesk,
Zazněla poslední jeho věta.
A pak mu v očích pohasl lesk.

Utíkám za Sluncem, ať poví mi víc!
Slunce se zamyslí a praví lehce:
"Má dcerko, zpívej, tanči, hrej z plných plic!
Protože druhým se už dávno nechce..."

Pak zajde za obzor a já strachem zakřičím!
Strachem, že nikdy víc nepoznám.
Tak běžím za Ní! Co se nestaví před ničím.
Ach, Ty, nejmoudřejší, odpusť nám!

Odpusť mně, mým sestrám, bratřím.
Odpusť lidstvu to, co jsme.
Když přiznám si, že sem patřím,
svůj úděl každý převezme,

pak bude snazší za poznáním jít!
Jen najít Tebe, jež nám prozradíš....
Přestanou zvířata bolestí výt.
My schody postavíme výš a výš.

A s každým dalším skončí jeden žal.
Když všichni vědí, netřeba vůdce.
A přes to, že ses kdysi pral,
dnes bok po boku, ruku v ruce

jdeme!

Jdeme za poznáním!