Tenhle okamžik a časová šmouha

V tomhle okamžiku bych se chtěla uchýlit... Stalo se, že jak minulost, tak budoucnost mi vhání slzy do očí... Chci se jen schoulit na zadní sedačce auta, srkat horký čaj a zapomenout na nedorozumění, jež mně i mým blízkým způsobila tolik bolesti. Nechat horko, aby spálilo vše, za co se v sobě stydím. A přesto už chci pryč z přítomnosti, v níž mě užírá pocit bezmoci. Bezmoc z osamění, bezmoc z neschopnosti udržet vztahy tak silné jako doposud. Bezmoc z toho, že nemohu vnímat teplo lidí, u kterých bych si to teď přála nejvíce. Že nelze docílit alespoň chvilkového soukromí a oboustranné upřímnosti. Jen chvilku...abych se stihla obhájit? Abych se stihla omluvit? Jenže co potom znamená vyříkat si? Zjistit, zda jsem opravdu jediná, kdo na tom nese zodpovědnost? Jen malinko ulehčit od břemene viny? Jak tím však ulehčím zraněným? K čemu je omluva, když o ni dotyčný nestojí?! A kdyby se snad nezlobil...jak se teď chovat, když se mnou nikdo nemluví a mně zbyly jen domněnky...