Co tak dělaj holky, když je jim blbě?

Zalezou si pod deku, do nejtlustšího svetru a pouštěj si písničky, který jim do žil vlévaj vzpomínky.
Bolavý vzpomínky...
Snaží se kdekoliv najít horko,

V tomhle okamžiku bych se chtěla uchýlit... Stalo se, že jak minulost, tak budoucnost mi vhání slzy do očí... Chci se jen schoulit na zadní sedačce auta, srkat horký čaj a zapomenout na nedorozumění, jež mně i mým blízkým způsobila tolik bolesti. Nechat horko, aby spálilo vše, za co se v sobě stydím. A přesto

Běžím
Utíkám před vším skutečným
Běžím
Unikám poznámkám všetečným
Běžím
Za mnou je všechno a vpředu nic
Běžím
V hlavě mi duní čím dál víc

Kráčím
J

V duchu si přeříkám bezcenné přísahy.

Vkročím do jezera, nedbám na výstrahy.

Jezero

Když den se sklání nad lesem,

Já kráčím nad vším nadnesen.

Však pohoršuje mě vnímat

Chvilkama přemejšlim jestli se vrátí ty chvíle
Zda všechno bude zas v pohodě
Všechno samo od sebe dřív zdálo se milé
A moje býti nebylo jak na vodě

Je těžký říct proč tady stojím
Uprostřed

Jednou na lavičce v lese
Po cestě se dívka nese
Hrdým krokem ke mně kráčí
A mně pouhý pohled stačí
Abych poznal že je Ta
Co zaklepala na vrata
Mého srdce prázdného
Dala tam něco krásného

Jak zjistit, co zjistit nelze? Když bez citu se svět netočí, ale cit s ním hýbe až moc. A závratnou rychlosti plujeme do nekonečna... Do nekonečného moře chaosu a zmatku. A protože minulost se musí opakovat a někdo, kdo neměl o hloubce víru pocitů ani páru kdysi prohlásil, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, už zase stojím po kolena v jezeře západů sluncí. Nevzejde chvilka kdyby, se něco nezměnilo. Nejčastěji stojím po kolena. Občas po kotníky... A poslední dobou se hlavně topím...

Něco mě zžírá.
Barbarská touha?
Doba se mění?
Či jen chvilka dlouhá?

Pohyb se rodí,
Mráz v zádech běhá,
Tak je to nenávist?
A nebo něha?

Och má milá krupicová kaše.
Kolikanásobně jsi lepší než haše?
Dokonce lepší než pizza se zdáš.
Pověz, co za kouzlo v sobě skrýváš!

Je to snad mlékem, jež je základ tvůj?
Krupici