V duchu si přeříkám bezcenné přísahy.

Vkročím do jezera, nedbám na výstrahy.

Jezero

Když den se sklání nad lesem,

Já kráčím nad vším nadnesen.

Však pohoršuje mě vnímat

Chvilkama přemejšlim jestli se vrátí ty chvíle
Zda všechno bude zas v pohodě
Všechno samo od sebe dřív zdálo se milé
A moje býti nebylo jak na vodě

Je těžký říct proč tady stojím
Uprostřed

Jednou na lavičce v lese
Po cestě se dívka nese
Hrdým krokem ke mně kráčí
A mně pouhý pohled stačí
Abych poznal že je Ta
Co zaklepala na vrata
Mého srdce prázdného
Dala tam něco krásného

Jak zjistit, co zjistit nelze? Když bez citu se svět netočí, ale cit s ním hýbe až moc. A závratnou rychlosti plujeme do nekonečna... Do nekonečného moře chaosu a zmatku. A protože minulost se musí opakovat a někdo, kdo neměl o hloubce víru pocitů ani páru kdysi prohlásil, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, už zase stojím po kolena v jezeře západů sluncí. Nevzejde chvilka kdyby, se něco nezměnilo. Nejčastěji stojím po kolena. Občas po kotníky... A poslední dobou se hlavně topím...

Něco mě zžírá.
Barbarská touha?
Doba se mění?
Či jen chvilka dlouhá?

Pohyb se rodí,
Mráz v zádech běhá,
Tak je to nenávist?
A nebo něha?

Och má milá krupicová kaše.
Kolikanásobně jsi lepší než haše?
Dokonce lepší než pizza se zdáš.
Pověz, co za kouzlo v sobě skrýváš!

Je to snad mlékem, jež je základ tvůj?
Krupici

Zdálo se mi, že stojím na útesu. Vítr mi cuchal vlasy. Byl cítit solí a studeným deštěm. Hrdlo se mi sevřelo. Znám tohle místo. Znám tuhle vůni. Znám ten... Pocit. Pocit, jako když tančíš a jediné co existuje je rytmus. Pocit, jako když šermíři bojují s citem. Bezcitně. Jako když stojím před ruinami kamenné

Jinak spím, občas chodim ven a otravuju svoje spolužáky a taky občas chodím domů ke svým spolužákům a otravuju je ještě víc. Chodím na Autorská čtení. Občas něco napíšu. Čtu. Jím. Chodím na srazy dobrovolníků.V úterý všem říkám, že je mám ráda. Píšu si s jednou holkou z Iowy. Začínám se vídat i s lidma, se

Že ač "sám" žil na pokraji světa,
vrásky ve tváři neznačí stesk,
Zazněla poslední jeho věta.
A pak mu v očích pohasl lesk.

Utíkám za Sluncem, ať poví mi víc!
Slunce se